|
• STADION BOHEMIANS • |
|
HISTORIE PŮVODNÍHO ĎOLÍČKU |
|
|
|
|
|
Dlouho čekali
vršovičtí fotbalisté na svůj vlastní, důstojný fotbalový stánek. Dočkali se až
v roce 1912, kdy se „usadili“ na okraji Vršovic. Členové fotbalového
oddílu A.F.K. VRŠOVICE si zde vybudovali útulný stadion pro 6 000
diváků, který byl slavnostně otevřen v neděli dne 16. srpna 1914.
Vzhledem ke své poloze dostal přezívku ĎOLÍČEK a tento název se přenesl i na
stadion současný… Nuže, vydejme se
do daleké historie vršovického klubu a povězme si příběh původního stadionu
vršovického, na kterém se začala odvíjet slavná a bohatá historie fotbalových
klokanů… |
|
|
1905 V historicky památnou sobotu dne
16. prosince 1905, byl nově založený fotbalový klub s názvem A.F.K. VRŠOVICE, přijat jako 14 člen to
tehdejšího fotbalového svazu s názvem ČSF. Od tohoto dne oficiálního „narození“
klubu se začíná odvíjet úžasný příběh fotbalistů z Vršovic, vyznávající
zelenobílé barvy! Hlavním úkolem nově založeného
fotbalového klubu bylo najít si ve Vršovicích svůj „domov“, kde by si mohli vršovičtí
vybudovat důstojný fotbalový stadion… …přeskočme teď období, v kterém
vršovičtí fotbalisté putovali po různých pražských „hřištích“ (více se o tomto prehistorickém období
dozvíte na konci tohoto článku) a začněme si vyprávět příběh, který nás
zajímá a to je příběh o vzniku původního Ďolíčku! 1907 Vršovický AFK prokazatelně hrál „doma“
stabilně a celoročně ne-li již v roce 1906, pak v dalším
kalendářním roce zcela určitě. Od března do prosince 1907 nebyl měsíc, kdy by
se ve Vršovicích nekonal alespoň nějaký domácí zápas. Vršovičtí na domácí
půdě hostili i dva ze čtyř soupeřů v Charity Cupu! To značí, že AFK měl k dispozici
sportoviště, které muselo být akceptovatelné nejenom pro hráče hostí, ale - a
to v neposlední řadě - i pro svazové funkcionáře! Že tehdy byly zcela
jiné nároky než dnes, je nepochybné, ale i tak - podobnou možnost měl
v té době jen málokdo, třebaže připravit plac ke hře nepochybně stálo i
hodně nefotbalového potu - představte si nutnost zápas co zápas vytýčit hrací
plochu, donést, smontovat a ukotvit rozkládací branky, pravděpodobně ještě
bez sítě, protože ta tehdy nebyla standartem, ale spíš luxusem. 1909 Od druhé poloviny roku 1909 I.a team AFK Vršovice
startoval celkem pravidelně na blíže nespecifikovaném domácím kolbišti, ale
všechny indicie směřují k tomu, že již tehdy šlo o „starý Ďolíček“,
který byl v průběhu následujících let dále upravován, zvelebován a
rozšiřován (k roku 1914 se pak píše i o vedlejším place na dva tenisové
dvorce či atletiku). Nepochybně muselo dojít i k terénním úpravám -
v dobovém tisku se píše i o zvětšování hrací plochy a navršení dvou
zemních náspů pro lepší rozhled obecenstva. Každopádně zůstaňme v roce 1909 a konstatujme, že v
podzimním bilancováni klub v prosinci již uvádí: „Hráno
11 zápasů na cizích hřištích a 18 na hřišti vršovickém, kteréžto hodlá klub,
bude-li mu i pro příště propůjčeno od města, zříditi a pro příště i ohraditi,
což by znamenalo pro vršovický klub i město Vršovice pokrok.“ A v únoru následujícího
roku ve zprávě z valné hromady můžeme číst: „Jednatel
zmiňuje se o akci, kterou klub podnikl za příčinou získání hřiště od města,
děkuje předsedovi p. Brzybohatému za jeho úspěšnou práci, kterou v této věci
vykonal.“ Sláva a třikrát nazdar! Jakkoli v říjnové reportáži Sportu a her najdeme i toto nepříliš
lichotivé hodnocení: „Hřiště
má značný svah a goaly [branky]
nejsou
správně postaveny, neboť jsou poměrně úzké a příliš vysoké, čímž cizí mužstva
jsou značně handicapována.“ Vše svědčí o tom, že zatím jen propůjčeny pozemek měl
zprvu daleko k ideálnosti, ale pokud jde o rozměry a tvar branek, to na
sportu nepřející vršovické konšely přece svést nelze… Jak nejlépe vyjádřit dlouho marnou touhu Vršovických po
domácím hřišti? Každopádně to byl běh na dlouhou trať, byť nikoli až takový
maratón, jak se tradovalo. Vědomi si pravdivosti přísloví, že častá kapka i
kamen proráží, bombardovali pánové Brzybohatý (od února 1907 druhý předseda),
Počta Hynek (jenž se roku 1911 do čela klubu na čas vrátí), Honejsek (který
tu v mezidobí postoupil z revizora na pokladníka a posléze i jednatele)
a jejich neméně agilní a obětaví druhové městskou radu uctivými suplikami o
poskytnutí vhodného sportoviště, až konečně uspěli, byť prozatím stále určitě
ne dle svých snů. Třebaže o nějakém „stadionu“ si zatím Vršovičtí mohli
ještě léta nechat snít, při obnovené domácí premiéře I. týmu po více než
ročním exilu se klubu prý podařilo vybrat cosi do té doby nepředstavitelného
- vstupné ve výši 23 korun a 52 haléřů. Nejspíše ještě asi víceméně dobrovolné,
ovšem po odečtení režie mohl pak být dle almanachu do klubové pokladny uložen
čistý zisk 12 korun a 82 haléřů. Ten obnos dnes působí poněkud komicky. Ale
při tehdejším kurzu rakouské koruny se za něj daly pořídit například dva páry
kvalitních kopaček či tři levnější míče… Je logické, že zájem o vlastnictví pokud možno
stabilního, a nejlépe k tomu ještě i ohrazeného sportoviště (zde poněkud
splývají dva pojmy, oploceni celého areálu a bariera oddělující aktéry zápasu
od přihlížejících - oba významné), byl pro klubové vedení dlouhodobě jasnou
prioritou… To „nynější“ hřiště zatím dle všeho nebylo stále
„definitivní“ a pravděpodobně ještě neříkalo klubu „pane“, nemohlo jít o
nějak dramaticky šikmou plochu ani o nějaký kamenolom! Pokud jde o
„vlastnictví“ tohoto kolbiště, zde se situace pravděpodobně změnila až roku
1912, což - zdá se - potvrzuje i Brzybohatého nekrolog z března 1916: „… jeho přičiněním a
diplomacií získal klub pozemek v r. 1912, kterého laskavostí sl. městské rady
vršovické a p. továrníka Waldesa až dosud používá.“ Vše nasvědčuje tomu, že
do té doby šlo o tzv. městské hřiště mládeže ve Vršovicích a AFK se o něj
chtě nechtě musel dělit s ostatními místními kluby a kroužky. Za takové
situace se pochopitelně obtížně shánějí nezištní dobrovolníci, ochotni k
věcným provizorním úpravám, nemluvě o mizivé možnosti koncepční a dlouhodobé
budovatelské aktivity, která by dočasné sportoviště mohla změnit ve stabilní
domovské hřiště s veškerým nezbytným zázemím. To už chtělo nejen elán, ale i
značné investice… 1910 V této sezóně AFK Vršovice prokazatelně
stabilní sportoviště měly, éra týden co týden montovaných branek byla
nepochybně pryč, a za příplatek klub dokonce nabízel i místa k sezení
(třebaže šlo zřejmě jen o zápůjčku skládacích sedaček, či snad nějaké lavice!)
I když pomineme počet odehraných domácích zápasů, tak existenci domácího
hřiště jednoznačně potvrzuje také tisková zpráva z 6. řádné valné hromady z
5. února 1911, kde se kromě jiného praví: „Klub požádal obec vršovickou o úpravu
dosavadního hřiště a Občanskou záložnu a městskou radu o subvenci…“ Ostatně Národní politika již 16. července 1910 referuje: „A. F. K.
Vršovice ukončil jarní footballovou saisonu. Maje vlastní hřiště, pěstuje
nyní athletiku. Pro podzimní footballovou saisonu vyjednává s venkovskými
mužstvy k zápasům na hřišti vršovickém, kromě pražských prvotřídních, takže
místní sport. obecenstvo bude míti v podzimní saisoně příležitost býti
přítomno zajímavým zápasům…“ Nadto Sport a hry již k
březnové výhře nad SK Letná připojil doušku: „Hráno na
hřišti vršovickém za přítomnosti více než 1000 osob.“ Dosti solidní
návštěva na svou dobu a „druhotřídního“ soupeře… |
|
|
Snímek z výstavby zázemí stadionu. |
|
|
1912 V první polovině roku 1912 se klub konečně dočkal.
Od léta se mohl začít zabydlovat trvale. Pravda, představy a cíle nemohly být
nikterak přemrštěné - ale málo platné, DOMA JE DOMA!!! Mistrovské zápasy tam
zelenobílí hráli již od zmíněného roku 1912, ale do konečné podoby bylo
hřiště dobudováno a slavnostně otevřeno až o dva roky později. Všeobecně se tvrdí, že pozemek ke stavbě vlastního
hřiště získali zelenobílí až roku 1912. Jde pravděpodobně o mylnou
interpretaci toho, k čemu došlo patrně i díky intervenci továrníka
Jindřicha Waldese a Zdeňka Dannera, v té době už vlivného finančníka působícího
ve vršovické Občanské záložně. Jindřich Waldes byl „světový král knoflíků“, zakladatel a majitel nedaleká
továrny na stiskací knoflíky (v Praze se jim říkalo „patentky“) Waldes
Kooh-i-noor, známý mecenáš a sběratel umění. Oba jmenovaní byli navíc velcí příznivci
klubu po mnoho dalších let a pomohli Janu Brzybohatému získat pro klub
pozemek k vybudování vlastního stálého hřiště. Vyložme si to asi tak, že teprve tohoto roku bylo
dosavadní sportoviště svěřeno do výlučné správy AFK a bylo zde zřízeno
alespoň jakžtakž odpovídající klubové zázemí. Ovšem že by tu předtím nebylo
zhola nic, se dá stěží uvěřit, domácí by se možná ještě uskromnili, ale hosté
i sudí již nepochybně požadovali alespoň nezbytné minimum. Ostatně klub sám
tehdy udává toliko na
svém, kvůli
povinnému mistrovství, vhodně
upraveném hřišti,
a upravovat se dá jen to, co existovalo již dříve, a tak ani tohoto roku asi
nešlo o nějaké zásadní stěhování, k němuž dojde až mnohem později… První domov AFK ležel v prohlubni svahu nad silnicí do Strašnic,
dnešní Vršovickou třídou. S mírnou nadsázkou řečeno, jen co by kamenem
dohodil od Waldesovy továrny, mezi dvojími vršovickými kasárnami. Ty horní
stoji dodnes. Za první republiky patřily 28. pěšímu pluku, později sloužily
různým složkám ministerstva vnitra, až posléze (to už v našich časech), se
proměnily v současný Justiční areál. Zato z dolních kasáren, kdysi
vozatajských, zbylo jediné nenápadné stavení, ztracené za hradbou paneláků. První stabilní klubové sídlo bylo ve své nejstarší
podobě velmi skromné a koneckonců takové zůstalo po celou svou existenci.
Předešleme, že když se bude na prahu první světové války otevírat nové
hřiště, stale v podstatě půjde o to staré, snad jen mírně rozšířené a
doplněné o další sportoviště a také konečně obehnané stabilní, bytelnou a v
neposlední řadě z komerčních důvodů i nepříliš průhlednou ohradou. Teď
jsme ovšem v roce 1912 a dle Sportu a her na červencový meziměstský zápas Vršovic s Nuslemi přišlo
na čtyři tisíce diváků - a třebaže cena vstupenek k stání byla 20 h. (50
h. pak sedačka), sotva tu cenu zaplatili všichni… |
|
|
Vozatajská kasárna ve Vršovicích. |
|
|
1914 Léta více či méně provizorní sportoviště zelenobílých se
konečně mělo stát důstojným domovem. Nejprve byl areál svěřen klubu, konečně
obehnán bytelnou ohradou a počátkem léta přinesl Sport tuto zprávu: „Práce, spojené s výstavbou
nového hřiště A.F.K. Vršovice pokročily značně daleko. Již tento týden musí
se počít s úpravou vlastního hřiště, se stavbou verandy a kabin. Vršovice
hodlají nové své hřiště otevřít na podzim zápasem s jedním z nejlepších
českých mužstev. Jak už bylo výše uvedeno, první klubové sídlo bylo velmi skromné a zůstane takové až do konce svých dnů. Kromě ochozů zde byla menší dřevěná bouda, která sloužila jako klubovna a šatna pro oba soupeře. Hrací ploše by slušelo pár metrů navíc do délky i šířky. Kapacita hlediště nikdy nepřekoná 6 000 míst! Kvalitu hřiště zdůrazňovalo oplocení, vybudované před novou sezónou v červnu roku 1914. Tehdy jen sedm klubů v Praze se mohlo chlubit takovým přepychem. V Almanachu AFK Vršovice z roku 1925 je k budování stadionu uvedeno následující: „V roce 1914 přikročeno k ohrazení nynějšího hřiště. Úpravu hrací plochy provedlo si členstvo samo. Bylo to naší radostí, když jsme mohli po večerech starému Klikarovi pomoci aspoň odvážeti hlínu vozíky po kolejnicích. A kdo odvážil se pracovati motykou, aniž by tomu byl zvyklý, mozoly odpykal svoji snahu. To vše dělali naši hoši s chutí a láskou, zvláště když pozorovali, jak jim práce pod rukama ubývá. S nedočkavostí pak čekali jsme slavnostního otevření hřiště zápasem s A. C. Spartou...“ Co bylo plánů na slavnostní zasvěcení vytouženého
klubového stánku! Nakonec valnou většinou vzaly za své. Hřiště v Ďolíčku bylo
sice nakonec definitivně otevřeno již v neděli 16. srpna 1914 (nikoli 19.,
jak bylo doposud uváděno), ale zdaleka ne tak okázale, jak se původně
předpokládalo. Pro bujaré oslavy v těch dnech už vůbec nebyl vhodný čas ani
nálada. To už zuřila 1. světová válka a z bojišť přicházely zprávy o prvních
obětech… V Národní politice ze dne 16. srpna 1914 je uvedena následující pozvánka: VRŠOVICE OTEVÍRAJÍ NOVÉ HŔIŠTĚ „Dnes v neděli otevírá se nové
hřiště AFK Vršovice zápasem s A.C. Sparta. Obě mužstva odhodlala
se uskutečniti přes vážný stav nynější doby tento zápas a to jen
pro humanitární jeho účel ve prospěch rodin po narukovavších
vojínech. Obě mužstva nastoupí sice v seslabeném sestavení, avšak
výkonnost těchto bude vyrovnána, a jestliže mužstvo Sparty má za sebou krásný
výsledek z obou turné, pak Vršovice mohou se pochlubiti krásnými úspěchy
poslední sezóny, a lze tudíž očekávati zajímavý boj. Vstupné stanoveno velmi
mírně, žádáme tudíž naše sportovní obecenstvo, by se tohoto zápasu
zúčastnilo.“ České slovo
k této významné události v historii vršovického klubu dne 16. srpna
1914 uvedlo: „Otevření
nového hřiště A. F. K. Vršovic stane se dnes odpoledne zápasem mužstva tohoto
klubu s mužstvem A. C. Sparta. Nové hřiště A. F. K. Vršovic, které jsme
včera prohlédli, je téměř na místě hřiště dřívějšího. Rozsáhlý pozemek obehnaný
je dřevěnou ohradou, poskytuje dosti místa pro normální footballové hřiště,
dosti prostorné hlediště, jež je na dvou stranách zvýšeno a místo, jež bude
reservováno buď pro dvorce tennisové nebo různá cvičení athletická. Zastihli
jsme dělníky a členy klubu v pilné práci, aby na dnešek vše, co je
možno, bylo zřízeno. Není ovšem myslitelno, aby bylo ve stavu bezvadném.
K tomuto zapotřebí hlavně peněz a kdo zná hospodářskou sílu našich
menších klubů a ví vedle toho, jakého kapitálu vyžaduje stavba hřiště footballového,
ten nemůže neuznat velikou práci, kterou klub vršovický, zvláště
v poslední těžké době, vykonal. Přáli bychom klubu, aby veškeré jeho
sportovní podniky v novém domově potkaly se s úspěchem a těšily se
plné pozornosti obecenstva vršovického, tak jak toho plným právem zasluhují.“ I když bylo v minulosti opakovaně tvrzeno, že avizována
Sparta do Vršovic nepřijela, není to pravdou, zápas se konal, jenže místo
slavnostní exhibice bylo rozhodnuto o charitativní benefici. Vršovičtí sice
rychle vedli 2:0, ale do poločasu Letenští vyrovnali a v druhém dějství
utkaní otočili. Jenže výsledek nebyl až tak důležitý jako fakt, že
veškerý výtěžek nešel do klubové pokladny, ale na fond pro rodiny válečných
odvedenců, především vdovy a sirotky, jichž valem přibývalo… 1917 V tomto roce dochází i k mezinárodnímu
křtu Ďolíčku. Prvním „zahraničním“ soupeřem zelenobílých byl vídeňský
Floridsdorfer AC, jenž tehdy patřil k absolutní špičce rakouského
fotbalu. Vršovičtí s tímto silným rakouským soupeřem prohráli 1:4. I
přes tuto prohru, zanechali zelenobílí zřejmě na Rakušany dobrý dojem a za
tři týdny - dne 30. září - přijel do
Vršovic další vídeňský soupeř Simmeringer FC a i přes výhodu domácí škváry
zelenobílí podlehli i druhému rakouskému soupeři, tentokrát 1:3. Zřejmě i
zaslouženě, neboť jak bylo referováno „domácí
útočili často, ale darmo…“ |
|
|
Momentka ze starého Ďolíčku z utkání AFK Vršovice - Simmeringer FC 1:3 (30.9.1917). |
Návštěva ve starém Ďolíčku během
utkání AFK Vršovice - Simmeringer FC 1:3 (30.9.1917). |
|
Prostory pro V.I.P. návštěvníky v původním Ďolíčku
při utkání s rakouským mužstvem Simmeringer FC (30.9.1917). |
|
|
1919 V Ďolíčku je v té době neobyčejně živo.
Kromě mužstev AFK Vršovice tu pravidelně prohánějí míč vojáci ze sousedních
vozatajských kasáren a z 28. pěšího pluku, který má kasárna jen o pár
kroků dál. |
|
|
AFK Vršovice / 1920 Vršovičtí ve svém původním Ďolíčku před svou
klubovou budovou. Žel se nepodařilo
identifikovat všechny borce. Stojí zleva: ???, gólman Hochmann, ???,
Hallinger, Bernhard, Krejčí, Mašata, Kašpar A., Pazdera, ???, gólman
Bělík. Sedí zleva: ???, Kolář, Knížek,
???, ???, Wimmer, ??? |
|
|
Při veřejném cvičení u příležitosti půlstoletí
trvání Sokola Vršovice v roce 1920, se mladí cvičenci jednoty utábořili
na hrací ploše stadiónu AFK Vršovice. Vzadu jsou vidět vozatajská kasárna a
budova Tesly Vršovice. |
Momentka z utkání AFK Vršovice - Praha VII. z
roku 1924. „Pražský“ Janda - postrach gólmanů, útočí na Bělíka. |
|
AFK Vršovice / 1922 Kombinovaný tým z roku 1922 ve starém Ďolíčku.
Stojí zleva: Žížala starší, Kučera, Flajšhans, gólman Šincl, Kafka, Neubauer,
Matějíček, Hejzl a Hallinger V. Klečí zleva: Žížala mladší, Kohoutek,
Matoušek a Ransdorf. V pozadí je vidět zvláštní podlouhlá dřevěná
budova, v které byl v té době kuželník. |
|
|
Z častých soubojů mezi
pražskou elitou měly pro AFK Vršovice nejdramatičtější náboj zápasy se
Spartou, zejména ty v Ďolíčku. |
|
|
Volejbal na dorosteneckých slavnostech v původním Ďolíčku v roce 1923. |
Zápasy dorostenců při dorosteneckých slavnostech v původním Ďolíčku v roce 1923. |
|
AFK Vršovice / 1923 První garnitura zelenobílých v roce 1923
v původním Ďolíčku. Snímek dává alespoň částečnou představu o prostředí
ve starém Ďolíčku. Před přízemní dřevěnou stavbou klubovny a šaten byla
zvýšená terasa, odkud sledovali hru “vejboři“ a čestní hosté. Dnes takové
vybavení budí úsměv, tehdy však představovalo standartní vybavení váženého
domácího klubu. |
|
|
1925 S profesionalismem k nám konečně přišla liga, po které mnozí už dlouho
marně volali, a rokem 1925 byla vytvořena profesionální soutěž, která nesla
název I. liga. Mezi prvními českými kluby, které se
přihlásily do profesionálního tábora, byla také AFK Vršovice. Na seznamu
prvních třinácti placených vršovických fotbalistů byli uvedeni
v abecedním pořádku tito hráči: Karel Bejbl, Vladimír Bělík, Václav Hallinger, Oldřich
Havlín, Jaromír Havrda, Jan Knížek, František Krejčí, Vladimír Mašata, Václav
Pinc, Emil Tichay, Antonín Tomeš, Jan Vlček a Jan Wimmer. První domácí „profesionální“ ligové utkání
v Ďolíčku bylo sehráno 22. března a AFK Vršovice v něm porazil
Nuselský SK 3:2. Autorem prvního ligového gólu zelenobílých byl Václav Halinger. |
|
|
Momentka ze starého Ďolíčku z utkání AFK Vršovice - Nuselský SK 3:2 (22.3.1925), Wimmer střílí druhý gól zelenobílých! |
|
|
AFK Vršovice / 1925 Vršovičtí ve starém Ďolíčku. Stojí zleva: Havrda,
Wimmer, Krejčí, Havlín, Hochmann II a Bělík (zřejmě ve vlastním svetru). Na
lavičce sedí zleva: Hallinger V., Mašat, Bejbl a Bureš. Na zemi zleva:
Tichay, Tomeš a Knížek. |
|
|
Vršovice
s původním Ďolíčkem v roce 1926 (foceno z kopce Bohdalec) velké foto V popředí dodnes užívaný silniční most, za ním
vozatajská kasárna, dnes zbouraná. Vlevo továrna Waldes - Koh-i-noor, nad stadionem kasárna 28. pluku a blok
domů v dnešní ulici stejného jména. |
|
|
1927 Původní Ďolíček zažil i legendární výpravu zelenobílých do Austrálie
v roce 1927 a následné přejmenovaní klubu a změnu klubového znaku! 3. srpna přinesla Narodní politika pod titulkem „Název Bohemians zůstane“ tuto informaci: „Výbor klubu AFK Vršovice
se rozhodl, aby název Bohemians, pod kterým Vršovice vystupovaly v Austrálii,
byl na památku tohoto zájezdu klubu ponechán a současně do klub. znaku pojat
obraz klokana, zvířete, které je pro australskou pevninu tak
charakteristické.“ Fotbalové ústředí se zprvu k možné změně stavělo
rezervovaně, nesouhlasné názory zazněly i z řad členů klubu. Rozhodla až
jeho valná hromada na počátku roku 1928, která jméno opravdu vtělila do
klubového názvu. Tak přišli na svět Bohemians AFK Vršovice. Brzy nato se
změnil i klubový znak: zelenou pěticípou hvězdu v něm nahradila silueta
klokana. |
|
|
Nedlouho před odjezdem do Austrálie
v roce 1927, sehráli vršovičtí ve starém Ďolíčku dne 20.2.1927 utkání s Kladnem,
v kterém zvítězili 2:1. V levém horním rohu snímku je vidět budova
kasáren 28. pěšího pluku. |
|
|
Kapitán František Plánička vede
v březnu 1927 národní mužstvo k přípravnému zápasu v Ďolíčku,
ve kterém reprezentanti porazili Vršovické 2:1. |
|
|
Klubový znak AFK Vršovice
z roku 1920. Tento klubový znak používali vršovičtí až do památné a
legendární výpravy do Austrálie v roce 1927. |
Po návratu z úspěšného turné u protinožců už fotbalistům z Vršovic neřekl nikdo jinak než KLOKANI. Končí tak éra emblému zelené hvězdy AFK Vršovice a začíná období BOHEMIANS s klokanem ve znaku… |
|
|
Originál permanentka do starého Ďolíčku z roku 1929. |
|
1929 Ďolíček už nestačí zvyšujícímu se zájmu o Bohemians.
K tomu Star
po slavném vítězství nad Spartou 4:1 (25. 11.)
mj. uvedl: „…hlavní proud diváků se nahrnul ke hřišti těsně před začátkem,
takže pokladny nestačily, nespokojeni diváci porazili boudu a proudem se
vhrnuli do hřiště. Ještě nikdy nebylo při ligovém matchi tolik „volňásků“,
jako tentokrát…“ Události
kolem mače se Spartou nebyly prvním ani posledním náznakem, že Ďolíček už
nestačí rostoucímu zájmu pražské fotbalové veřejnosti. Dny Ďolíčku se pomalu,
ale jistě naplňovaly. Milovaný klubový stánek už prostě začínal být Bohemians
malý… |
|
|
Klokani a
jejich fanoušci v roce klubových pětadvacetin (1930) před klubovnou
v Ďolíčku. V první řadě sedí zcela vlevo Jan Wimmer a Václav
Hallinger, sedmý je Jan Honejsek a osmý Káša Bejbl. |
|
|
1931 Původní Ďolíček už očividně dosluhuje a tak se
v údolí pod vršovickou radnicí na břehu Botiče začíná budovat nový stadion
odpovídající potřebám měnících se fotbalových časů. K jeho otevření má dojít
na jaře následujícího roku… 1932 Nová sezóna 1932 byla ve starém Ďolíčku otevřena vysokou výhrou 5:0
nad Unionem Žižkov, stále jedním z nejlepších amatérských týmů. Toto
přípravné utkání bylo zároveň poslední vystoupení prvního týmu zelenobílých
na hřišti, které bylo po dlouhých dvacet let domovem klubu!!! Klokani v tomto roce definitivně opouštějí starý dobrý
Ďolíček a stěhující se jen o pár ulic dál do svého nového domova, na DANNERŮV STADION BOHEMIANS, který bude
slavnostně otevřen na Velikonoce dne 27. března 1932… |
|
|
Školní rota ve starém Ďolíčku (25.1.1933). Vlevo je
vidět bílý domek správce hřiště. |
|
|
Vojáci pózují na hřišti původního Ďolíčku.
V pozadí je vidět dřevěná stavba klubovny a šaten a část tribuny. |
Vojáci cvičící na hřišti původního Ďolíčku. |
|
Původní Ďolíček po roce 1932 V původním Ďolíčku se po odstěhování klokanů na nový stadion k Botiči, usadil amatérský firemní klub A.F.K. Waldes, jehož majitelem nebyl nikdo jiný než Jindřich Waldes - jak už víme, velký fanoušek a podporovatel Bohemky! Tým A.F.K. Waldes byl malý, ale čilý klub, založený v roce 1933 a po celou svou existenci úzce spolupracoval s Bohemkou. AFK Waldes byl během komunistické reorganizace tělovýchovy začleněn do TJ Spartak Kohinoor, v podstatě tím zaniká a tím je zpečetěn i osud původního Ďolíčku. V padesátých letech 20. století muselo sportoviště ustoupit další výstavbě, kdy na jeho místě se postupně rozrůstá výstavba nových Vršovic… Dnes se na místě původního Ďolíčku nachází budovy bývalého Telecomu a Ministerstva životního prostředí a středem někdejší hrací plochy dnes vede pozdější pokračování Kodaňské ulice a napojuje se tu na ni ulice Kavkazská. Poznámka: pro svůj židovský
původ skončil Jindřich Waldes po
vpádu nacistů do naší země v koncentračním táboře. Jeho rodina, která včas
emigrovala do Spojených států, ho odtamtud roku 1941 vykoupila, ale on cestou
do USA zemřel na Kubě. |
|
|
Mapka VRŠOVIC z roku 1936, na které jsou
zachyceny oba stadióny BOHEMIANS, tj. původní i nový ĎOLÍČEK!!! |
|
|
Hráči A.F.K. Waldes u starého Ďolíčku v roce 1944.
Zleva: František Žák, Josef Štěpán, Oldřich Šťastný, Václav Jež, správce
hřiště pan Duchoň a Ladislav Jež. |
|
|
Zde je správce hřiště pan Duchoň se svou ženou před svým domkem ve starém Ďolíčku
v roce 1945. |
|
|
V souvislosti se
správcem hřiště, panem Duchoňem, zasáhla původní Ďolíček jedna smutná a
tragická událost! To, co se tenkrát v květnu roku 1945 přesně stalo, nám
popsal v Československém sportu ze
dne 5. 5. 1984, pamětník Vlastimil Styblík… Z květnové historie slavného vršovického Dolíčku Výstřel v oáze klidu Populární vršovický Dolíček byl původně zcela jinde, než
si dnešní fotbaloví fanouškové myslí. Hřiště leželo za Waldesovou továrnou,
uprostřed travnatých plání. Už před první světovou válkou se tam proháněli
hráči našich nejlepších klubů. Odtud se Vršovičtí vydali v roce 1927 na
slavný zájezd do Austrálie, díky kterému dodnes nesou hrdě jméno Bohemians a
důvěrnou přezdívku klokani. Když se pak v roce 1932 zelenobílí
přestěhovali k Botiči na nový stadion, zdědil staré hřiště
v Dolíčku klub AFK Waldes. Chodil jsem tam za války, když jsem hrál v silném a
uznávaném dorostu tohoto dělnického klubu. Hrávali jsme v neděli
dopoledne a chodily se na nás dívat stovky diváků, protože jsme byli opravdu
dobří a protože jiné zábavy za války mnoho nebylo. V celém areálu hřiště
dosud bylo vše tak, jak to slavný ligový klub opustil. Vedle zastřešené
dřevěné tribunky s kantýnou se krčilo chudičké stavení, které zřejmě
kdysi stavěl zedník samouk. Tam bydlel a skromně žil správce hřiště se svou
ženou, oba už značně staří. Jak dovedl jen s konví nalajnovat hřiště správce
Duchoň, to snad neuměl nikdo na světě. Lajny byly výrazně bílé, fantasticky
rovné a všude stejně široké, nikde se neroztékaly do stran. Byly pýchou pana
Duchoně, ale i my, hráči jsme byli na naše hřiště s inženýrskými lajnami hrdi.
Vedle okénka kantýny byla za sklem fotografie zachycující pana Duchoně, jak
vyrábí exportní lajny u tribuny s nápisem Dannerův stadion Bohemians.
Pan Duchoň totiž nejprve přešel s Bohemians na nový stadión, kde měl
moderní bydlení a jiné výhody, ale zakrátko se vrátil do své chaloupky na
starém hřišti a odmítl všechny nabídky Bohemians, kteří také oceňovali jeho
mistrovské lajnování. Světem hřměla válka a Evropa se otřásala
v základech. Vedle fotografie pana Duchoně se objevila vyhláška
upozorňující na postihy klubu, nebude-li se před utkáním a po něm na hřišti
náležitě zdravit árijským pozdravem. Když pak už Rudá armáda osvobozovala
česká města jedno po druhém, lidé se nesměli shromažďovat a fotbalové zápasy
byly vůbec zakázány. I na hřišti v Dolíčku bylo nezvykle pusto. A pak přišel slavný 5. květen 1945. Lidé vyvěšovali
československé vlajky a strhávali německé nápisy, pražský rozhlas volal o
pomoc. Pražský lid povstal. Z rádia vše slyšel i správce Duchoň.
Uvědomil si, že je sobota a že situace vypadá velice nadějně, a tak usoudil,
že už druhý den - v neděli - by se mohla v osvobozené vlasti
slavnostně zahájit nová fotbalová sezóna. Ale on nemá nalajnováno! Dal se do
práce. Hřiště, obehnané vysokou ohradou a ležící v dolíčku stranou od
všech domů, se jevilo jako oáza klidu. Z dálky však bylo na část hřiště
vidět z nejvyššího patra kasáren. Pan Duchoň nemohl tušit, že si jej
kukátkem na hlavni dalekonosné pušky přibližuje nacistický ostřelovač a že se
tomuto nadčlověku bude starý, šedivý, těžce chodící muž s konví
vápenného roztoku v ruce a s fajíčičkou v ústech zdát příliš
nebezpečný. Třeskl výstřel a pan Duchoň se složil mezi brankou a rohovým
praporkem. Konev mu vypadla z ruky a poprvé se jeho lajna rozlila do
stran. Paní Duchoňová smrt svého muže nepřežila - byli společně
pochováni v jásající osvobozené Praze. U samé lajny za trestným územím
byl postaven nízký kříž se jménem správce. Dnes už původní vršovický Dolíček neexistuje, hlína a
škvára skropená potem slavných internacionálů i krví pana Duchoně je rozptýlena
a skryta pod novou zástavbou a komunikacemi, ale my, kteří jsme tam hrávali,
nezapomínáme. I pan Duchoň padl za svobodu naší vlasti. A i jeho smrt nás
všechny nabádá k bdělosti. |
|
|
Domek správce hřiště na bývalém hřišti AFK Vršovice. Dle moderní zástavby v pozadí je zřejmé, že v době focení se v okolí stadionu naplno rozbíhá nová výstavba. Jedná se tak zřejmě o „poslední dny“ starého Ďolíčku a domku samotného. |
|
|
Závěrem… V místě původního Ďolíčku vydrželi AFK Vršovice přibližně dvacet let a
zažili tu jak prohry, tak i slavná vítězství a v neposlední řadě i
slavný zájezd do Austrálie v roce 1927. Původní hřiště AFK Vršovice bylo položeno
západo-východně, zhruba rovnoběžně s dnešní Vršovickou třídou. Vstupní
brána dovnitř ohrazení byla v severozápadním rohu. Procházka podél „horní“
postranní čary by nás uprostřed hřiště přivedla k dřevěné klubovně s
verandou, z níž sledovali zápasy členové výboru a čestní hosté, a s kabinami.
Ta napravo patřila hostům, nalevo se oblékali do dresů zelenobílí borci. Na úrovni
druhé branky stál domek, v kterém správce skladoval své potřeby k údržbě.
Mimochodem, Ďolíček byl tehdy pověstný nesrovnatelně přesným a jako podle
pravítka rovným a pravoúhlým, přímo „tenisovým“ lajnováním. K výbavě hřiště
časem patřilo i pískové doskočiště a legendární kuželník. A protože AFK
Vršovice tvořila už od prvopočátků klubu báječná parta, žil Ďolíček naplno i
ve dnech, kdy fotbalisté zrovna nehráli nebo netrénovali. Tehdy se z něj do
dáli až do stmívání rozlehal i třesk sražených kuželek. Od mírně zvednutých náspů hlediště byla hrací plocha
oddělena pouze dřevěným „klandrem“. Prkenná ohrada to všechno obtáčela ze tří
stran. Pouze jižní podélnou vroubil jen nízký plot, který odděloval stánek
AFK od hřišť na volejbal. Ta dal v jeho sousedství Jindřich Waldes zřídit pro
své zaměstnance. Hrával se tam také tenis. Starý Ďolíček se stal pevností, kterou nebylo snadné
dobýt. Hřiště bylo menší než u většiny nejčastějších soupeřů zelenobílých a
především užší. Moc se tam nedokázaly prosadit ani týmy z pověstného „českého
trianglu“, obě „S“ a Viktoria Žižkov, ačkoli jinak ve dvacátých letech
minulého století rozdávaly parádní góly po celé evropské pevnině. S úspěchy rostla vršovickým borcům křidla. Začali věřit,
že na jejich skromném „valu“ na ně nikdo nemá. A to stále silnější
přesvědčení položilo základy tajemné magii Ďolíčku. Věhlas předměstského
hřiště a jeho na vlastní půdě tak těžko porazitelného mužstva letěl metropolí
a dál celou zemi… V hledišti Ďolíčku už se při významných mačích dávno
nescházeli pouze roduvěrní Vršovičáci. V očekávání dramatických bitev, které
jen málokdy zklamalo, si tam dávalo dostaveníčko celá fotbalová Praha. A jak
přibývalo triumfů zelenobílých, rostly i návštěvy v Ďolíčku. Úředně byla
kapacita jeho hlediště stanovena na 6 000 návštěvníků. Byly zápasy, kdy se
jich tam vměstnalo o tisíc, o dva víc. To už pak šlo nejenom o sváteční
oblečení a obuv, ale mnohdy také o zdraví. Zkrátka: čím víc Vršovičtí, potažmo Bohemians, dotírali
na zprvu nedotknutelné pozice elity, čím srdnatěji šturmovali české fotbalové
nebe, tím rychleji se nutně blížilo jejich loučení s tolik milovaným
Ďolíčkem! Debaty fotbalových kuloárů, že staré dobré hřiště už nestačí
potřebám klubu, se přenesly také na stránky novin; tu a tam i do jejich
titulků. Jenže co s tím? Zvětšit hrací plochu, rozšířit hlediště? Vlastně
nebylo kam, třebaže se roku 1914 v Českem slově psalo, že pozemek „poskytuje dosti místa pro normální footballové hřiště,
dosti prostorné hlediště, jež je na dvou stranách zvýšeno a místo, jež bude
reservováno buď pro dvorce tennisové nebo různá cvičení athletická…“ Každá číše jednou přeteče, každé ucho se jednou utrhne.
Bodem zlomu v historii starého Ďolíčku se stalo utkání se Spartou v roce
1930. Ochozy už byly nabité k prasknutí, před branou se tlačily stovky
dalších fotbalových nadšenců, a stale sem proudili noví a noví. Chudáci pořadatelé
se ztratili v nepřehledném davu, na pokyny policejní asistence už nikdo
nedbal. Ti venku vzali bránu útokem. Boudu, ve které se prodávaly vstupenky,
převrátili a odvalili stranou. Na několika místech povolila i bariéra a
zmatení, šokovaní diváci pobíhali po hrací ploše. Jen zázrakem se tehdy nikomu
nic vážného nepřihodilo. To už bylo opravdu na pováženou! Bylo nezbytné hledat
radikální řešení. A nejprve tedy najít člověka, který by to břímě vzal na
sebe a unesl je… ale to už je jiný
příběh! |
|
|
Na leteckém snímku
z roku 1945 je stále ještě zřetelně patrné někdejší hřiště zelenobílých
se stavbami na jeho severní straně a dalšími sportovišti podél jižní
postranní čáry. |
|
|
Na závěr několik řádků,
v kterých dojímavě zavzpomínal Káša Bejbl - kapitán a legenda
vršovického klubu, na původní Ďolíček. Článek s názvem „Kapitán Bejbl o významu
Dannerova stadionu pro hráče Bohemians“,
vyšel na jaře roku 1932 v Českém
slově: „V povalečné
éře československého fotbalu nebylo snad hřiště, které by bylo svědkem tak
dramatických bojů, jako pravě vršovický „Ďolíček“. Třikrát se zde rozhodovalo
o mistru ligy, několikrát o sestupujícím klubu a jedenkrát bojovali jsme se
Spartou o svou existenci, Sparta pak o postup do Středoevropského poháru.
Tento zapas [nepochybně
jde o duel z června 1928] považuji za nejdramatičtější z celé historie „Ďolíčku“.
Šťastná branka Knížkova zachránila nám I. ligu a přinesla dokonce skvělé
umístění v ligové tabulce. Od těch dob datuje se největší popularita
„Ďolíčku“. Řada úspěšných zápasů se Spartou a s Viktorií zvýšila ještě obavy
z tohoto hřiště, nám pak přinesla přezdívku štiky ligy. Není možno
nevzpomenout na mnoho krásných chvil, které jsme na tomto hřišti prožili.
Snad chudičký vzhled a výprava tohoto plácku byly příčinou, že jsme všichni
měli jej tak rádi. Zde nebylo rozdílu mezi hráči, zde nebylo šarží, a proto
se zde tolik dařilo kamarádství. Je samozřejmé, že v těchto poměrech rostla
naše sportovní výkonnost a popularita, a to bylo příčinou zániku slávy tolik
oblíbeného i obávaného hřiště…“ Poslední věta působí na první pohled jako nesmyslný
protimluv. My už však víme, že kapitán měl svatou pravdu. Stávající stadion
zkratka přestával být vyhovujícím. Ale nechme pokračovat kapitána… „Bylo nutné hledat hřiště,
odpovídající moderním požadavkům. U mužů rázu komerčního rady Dannera a rady
Bureše není nikdy daleko k realizování myšlenky, a tak během několika
měsíců vyrostl v Praze nový stadion, jenž i nám hráčům přinesl nové
naděje. Otevřením Dannerova stadionu uzavřena byla historie pověstného
„Ďolíčku“. Co si od nového stadionu slibuji? Jsem optimista, a proto mohu
říci, že mnoho. Předně se zvýši návštěva tréningu! Moderně vybavené kabiny a
sprchy přiblíží hráčům tréning, takže nebude se již zdát mnohým tak
nepříjemným. A to znamená mnoho! Zvýšená režie klubu bude pobídkou pro
klubové vedení, aby mužstvo bylo dobře a včas doplňováno, stejně i program
klubu bude náležitě zpestřen. Jsem přesvědčen, že nový stadion přinese větší
návštěvy a tím i zlepšení hráčských požitků. Hráči jsou si vědomi, že je nyní
naši mravní povinností postarat se o brzké zpopularizovaní Dannerova stadionu
dobrými a poctivými výkony a zaručit sobě i Bohemians přízeň širšího fotbalového
publika.“ Sláva původního Ďolíčku nezanikla ani tenkrát, ani později. Trvá
podnes, legenda o malém a úzkém hřišti, na kterém ani sebevětší favorit nikdy
neměl předem nic jistého, je přece stale živá!!!! |
|
Několik
zajímavých informací z historie “hřišť“ ve Vršovicích
|
|
|
• Jedním z historických “mýtů“ je, že Vršovičtí měli »domácí« hřiště na tzv. Šifneráku. Vršovičtí zde sice určitě spoustukrát hráli, ale nikdy tam nebyli doma... • Karel Výrut ve své knize “Kapitoly z pražské historie“ (2001), k vršovickému fotbalu uvedl následující: »Základ vršovickému fotbalu položil SK Vršovice založený v roce 1900. Jeho historie svědčí o tom, že ne vždy měli fotbalisté na růžích ustláno. Průkopníky pronásledovalo nepochopení okolí, rodičů i učitelů, avšak nejvíce je tížilo marné vyhledávání plácku, na alespoň trochu regulérní kopanou. Hráli na polích, v parcích, nepohrdli ani smetištěm u nádraží, až se nakonec ocitli NA BOHDALCI. Tam se hrálo tak blízko dráhy, že míč často skončil na kolejišti. Netrvalo dlouho a Vršovičtí měřili síly se soupeři, k nimž patřili například SK Malostranský, Modrá hvězda Vinohrady či SK Libeň. Už tehdy tvořil vršovický dres zelený pás na bílé košili. Vítězství, ale i prohra se zapíjely v hospodě “U Bohatů“. Z původního SK vznikly později další fotbalové kluby.« Ano, právě BOHDALEC se určitě dá pokládat za »HŘIŠTĚ VRŠOVICKÉ« o
němž jsou v tisku mnohé zmínky již od roku 1902 a to i v éře počátků
A.F.K. , př.: »…zvalo se do Vršovic z 10. března
1906: Zítra hraje v ¼ na 4 S.K. „Olymp“ II. s A.F.K. Vršovice
II. na hřišti Vršovickém… « nebo »…zvalo se do Vršovic z 1. září 1906:
S.K. „Slavoj“ (Vršovice) hraje v neděli 2. t. m. o půl čtvrté odpoledne
s A.F.K. Vršovice II. (na hřišti těchto)…« • Pod pojmem hřiště si nelze představit stadion, jen relativně rovný pozemek, na němž se dala vymezit hrací plocha a postavit alespoň přenosné branky...ovšem termín POLE je nesmysl…asi si nedokážeme představit libovolnou pěstovanou plodinu, aby tam jakýkoli sedlák kdykoli v roce pustil fotbalisti...leda snad na strniště, ale tak pouštět draky - TAM se zasejc football hrát nedal! Zcela jednoznačně muselo jít o LOUKU, možná i několik LUK, neb sedlák Vácha, měl kolem Botiče pozemků jako řádný kulak...a na těch se po posečení hrát dá, a k velké devastaci nedojde, tedy je-li všeho s mírou… :) • Dle denního tisku již od roku 1909 výbor klubu děkuje radním ZA VSTŘÍCNOST A OCHOTU při opatření hřiště! Jasně, je to mediální vyjádření, u piva si mohli říkat, to je dost, že si tu ti nádivové rozhoupali, ale asi oni nádivové docela dobře věděli proč jsou zdrženliví, protože sotva čutálisti dostali k užívání pozemek, už zase A.F.K. chtěli po radnici subvence na jeho úpravu, atd., [a dají-li A.F.K., bude hned chtít i SK, Slavoj, Sokol a další spolky...], ale to tehdy u nikoho nikdy neplatily »radnice«, ale mecenáši (dnes slující sponzoři), jehož A.F.K. sehnali až v Dannerovi a jeho Občanské záložně, popřípadě ještě dříve ve Waldesovi, kdo stál asi primárně za tím, že prostor STARÉHO DOLÍČKU byl ve své době zaslíben sportu, ale sportoviště zde neměli zdaleka jen A.F.K. a s pravděpodobností hraničící s jistotou šlo jen o zápůjčku... Teprve tu si klub (a určitě také jeho členové věděli proč) prosadili HRAZENÉ HŘIŠTĚ, což je avizováno např. již 20. června 1914: »Na podzimní saisonu činí klub mimořadné přípravy, neboť počátkem saisony otevřeno bude nové ohražené hřiště footballové a s athletickou závodní drahou.« Dnes se už neví, jak to s tou athletickou drahou dopadlo... • Je třeba ještě zmínit zcela jiné vršovické hřiště, kde A.F.K. Vršovice hráli zhruba od léta 1909 do roku 1912, ono na něž si Jan Honejsek v Almanachu stěžuje, že nebylo rovné... v reportech je o tom několik zmínek, ale určitě to nebylo nic zcela mimořádného…například Viktorka Žižkov otevírá roku 1909 na Ohradě nové hřiště, kdy zde hostí mj. i Slavii, ale když tu o měsíc později hrají A.F.K. můžeme se dočíst (po 0:2 prohraném prvním poločase): » …v druhé půli Vršovičtí hrající s výhodou mírného svahu jsou stále v útoku, než dobrá hra zadáků domácích vše odvrací… « |
|
Původní stadion AFK Vršovice oslavil v roce
2014 kulaté jubileum,
kdy uplynulo 100 let od otevření původního Ďolíčku! |
|
|
V neděli dne 16. srpna 1914 vyběhli hráči AFK Vršovice k prvnímu zápasu na svém nově dobudovaném stadionu v Ďolíčku. Ke stoletému výročí věnoval klub ve spolupráci s DFB vzpomínku tomuto místu. Jak už bylo uvedeno, původní stadion se nalézal v prostoru, kde se nyní kříží ulice Kodaňská a Kavkazská a na jeho místě stojí budova bývalé telefonní ústředny a areál Ministerstva životního prostředí. Pomyslný středový kruh se nacházel v místě dnešní autobusové zastávky Kavkazská a právě na tomto místě byla odhalena pamětní deska, připomínající unikátnost tohoto místa všem kolemjdoucím. V den výročí se u příležitosti uctění pro klokany památného místa shromáždilo několik desítek fanoušků a funkcionáři klubu. I přes obtíže způsobené probíhající rekonstrukcí komunikace v místě tak byla účast hojná. Na místě bylo předneseno pár informací o historii původního Ďolíčku a svými vzpomínkami přispěl i pan Václav Jež, který je ve svém požehnaném věku živoucí studnicí informací z dávné historie klubu a jedním z posledních pamětníků toho, jak to v původním Ďolíčku chodilo. Toto
setkání ukázalo soudržnosti fanoušků Bohemky a jejich úcty k tradicím a
historii Bohemky i Vršovic. |
|
|
|
|
|
„Na tomto místě se nalézal střed hřiště
původního stadionu v Ďolíčku, působiště AFK Vršovice - legendárních
Bohemians. První zápas zde fotbalisté odehráli 19. 8.
1914 (poznámka
autora tohoto článku: správně mělo být 16. 8. 1914!) Ke 100. výročí věnuje Družstvo fanoušků
Bohemians a Bohemians Praha 1905 a.s.“ |
|
|
|
|
