• STADION BOHEMIANS •

 

HISTORIE PŮVODNÍHO ĎOLÍČKU

Dlouho čekali vršovičtí fotbalisté na svůj vlastní, důstojný fotbalový stánek. Dočkali se až v roce 1912, kdy se „usadili“ na okraji Vršovic. Členové fotbalového oddílu A.F.K. VRŠOVICE si zde vybudovali útulný stadion pro 6 000 diváků, který byl slavnostně otevřen v neděli dne 16. srpna 1914. Vzhledem ke své poloze dostal přezívku ĎOLÍČEK a tento název se přenesl i na stadion současný…

Nuže, vydejme se do daleké historie vršovického klubu a povězme si příběh původního stadionu vršovického, na kterém se začala odvíjet slavná a bohatá historie fotbalových klokanů…

1905

V historicky památnou sobotu dne 16. prosince 1905, byl nově založený fotbalový klub s názvem A.F.K. VRŠOVICE, přijat jako 14 člen to tehdejšího fotbalového svazu s názvem ČSF. Od tohoto dne oficiálního „narození“ klubu se začíná odvíjet úžasný příběh fotbalistů z Vršovic, vyznávající zelenobílé barvy!

Hlavním úkolem nově založeného fotbalového klubu bylo najít si ve Vršovicích svůj „domov“, kde by si mohli vršovičtí vybudovat důstojný fotbalový stadion…

 

…přeskočme teď období, v kterém vršovičtí fotbalisté putovali po různých pražských „hřištích“ (více se o tomto prehistorickém období dozvíte na konci tohoto článku) a začněme si vyprávět příběh, který nás zajímá a to je příběh o vzniku původního Ďolíčku!

 

1907

Vršovický AFK prokazatelně hrál „doma“ stabilně a celoročně ne-li již v roce 1906, pak v dalším kalendářním roce zcela určitě. Od března do prosince 1907 nebyl měsíc, kdy by se ve Vršovicích nekonal alespoň nějaký domácí zápas. Vršovičtí na domácí půdě hostili i dva ze čtyř soupeřů v Charity Cupu!

To značí, že AFK měl k dispozici sportoviště, které muselo být akceptovatelné nejenom pro hráče hostí, ale - a to v neposlední řadě - i pro svazové funkcionáře! Že tehdy byly zcela jiné nároky než dnes, je nepochybné, ale i tak - podobnou možnost měl v té době jen málokdo, třebaže připravit plac ke hře nepochybně stálo i hodně nefotbalového potu - představte si nutnost zápas co zápas vytýčit hrací plochu, donést, smontovat a ukotvit rozkládací branky, pravděpodobně ještě bez sítě, protože ta tehdy nebyla standartem, ale spíš luxusem.

 

1909

Od druhé poloviny roku 1909 I.a team AFK Vršovice startoval celkem pravidelně na blíže nespecifikovaném domácím kolbišti, ale všechny indicie směřují k tomu, že již tehdy šlo o „starý Ďolíček“, který byl v průběhu následujících let dále upravován, zvelebován a rozšiřován (k roku 1914 se pak píše i o vedlejším place na dva tenisové dvorce či atletiku). Nepochybně muselo dojít i k terénním úpravám - v dobovém tisku se píše i o zvětšování hrací plochy a navršení dvou zemních náspů pro lepší rozhled obecenstva.

Každopádně zůstaňme v roce 1909 a konstatujme, že v podzimním bilancováni klub v prosinci již uvádí: „Hráno 11 zápasů na cizích hřištích a 18 na hřišti vršovickém, kteréžto hodlá klub, bude-li mu i pro příště propůjčeno od města, zříditi a pro příště i ohraditi, což by znamenalo pro vršovický klub i město Vršovice pokrok.“ A v únoru následujícího roku ve zprávě z valné hromady můžeme číst: „Jednatel zmiňuje se o akci, kterou klub podnikl za příčinou získání hřiště od města, děkuje předsedovi p. Brzybohatému za jeho úspěšnou práci, kterou v této věci vykonal.“

Sláva a třikrát nazdar! Jakkoli v říjnové reportáži Sportu a her najdeme i toto nepříliš lichotivé hodnocení: „Hřiště má značný svah a goaly [branky] nejsou správně postaveny, neboť jsou poměrně úzké a příliš vysoké, čímž cizí mužstva jsou značně handicapována.“ Vše svědčí o tom, že zatím jen propůjčeny pozemek měl zprvu daleko k ideálnosti, ale pokud jde o rozměry a tvar branek, to na sportu nepřející vršovické konšely přece svést nelze…

Jak nejlépe vyjádřit dlouho marnou touhu Vršovických po domácím hřišti? Každopádně to byl běh na dlouhou trať, byť nikoli až takový maratón, jak se tradovalo. Vědomi si pravdivosti přísloví, že častá kapka i kamen proráží, bombardovali pánové Brzybohatý (od února 1907 druhý předseda), Počta Hynek (jenž se roku 1911 do čela klubu na čas vrátí), Honejsek (který tu v mezidobí postoupil z revizora na pokladníka a posléze i jednatele) a jejich neméně agilní a obětaví druhové městskou radu uctivými suplikami o poskytnutí vhodného sportoviště, až konečně uspěli, byť prozatím stále určitě ne dle svých snů.

Třebaže o nějakém „stadionu“ si zatím Vršovičtí mohli ještě léta nechat snít, při obnovené domácí premiéře I. týmu po více než ročním exilu se klubu prý podařilo vybrat cosi do té doby nepředstavitelného - vstupné ve výši 23 korun a 52 haléřů. Nejspíše ještě asi víceméně dobrovolné, ovšem po odečtení režie mohl pak být dle almanachu do klubové pokladny uložen čistý zisk 12 korun a 82 haléřů. Ten obnos dnes působí poněkud komicky. Ale při tehdejším kurzu rakouské koruny se za něj daly pořídit například dva páry kvalitních kopaček či tři levnější míče…

Je logické, že zájem o vlastnictví pokud možno stabilního, a nejlépe k tomu ještě i ohrazeného sportoviště (zde poněkud splývají dva pojmy, oploceni celého areálu a bariera oddělující aktéry zápasu od přihlížejících - oba významné), byl pro klubové vedení dlouhodobě jasnou prioritou…

To „nynější“ hřiště zatím dle všeho nebylo stále „definitivní“ a pravděpodobně ještě neříkalo klubu „pane“, nemohlo jít o nějak dramaticky šikmou plochu ani o nějaký kamenolom! Pokud jde o „vlastnictví“ tohoto kolbiště, zde se situace pravděpodobně změnila až roku 1912, což - zdá se - potvrzuje i Brzybohatého nekrolog z března 1916: „… jeho přičiněním a diplomacií získal klub pozemek v r. 1912, kterého laskavostí sl. městské rady vršovické a p. továrníka Waldesa až dosud používá.“ Vše nasvědčuje tomu, že do té doby šlo o tzv. městské hřiště mládeže ve Vršovicích a AFK se o něj chtě nechtě musel dělit s ostatními místními kluby a kroužky. Za takové situace se pochopitelně obtížně shánějí nezištní dobrovolníci, ochotni k věcným provizorním úpravám, nemluvě o mizivé možnosti koncepční a dlouhodobé budovatelské aktivity, která by dočasné sportoviště mohla změnit ve stabilní domovské hřiště s veškerým nezbytným zázemím. To už chtělo nejen elán, ale i značné investice…

 

1910

V této sezóně AFK Vršovice prokazatelně stabilní sportoviště měly, éra týden co týden montovaných branek byla nepochybně pryč, a za příplatek klub dokonce nabízel i místa k sezení (třebaže šlo zřejmě jen o zápůjčku skládacích sedaček, či snad nějaké lavice!) I když pomineme počet odehraných domácích zápasů, tak existenci domácího hřiště jednoznačně potvrzuje také tisková zpráva z 6. řádné valné hromady z 5. února 1911, kde se kromě jiného praví: „Klub požádal obec vršovickou o úpravu dosavadního hřiště a Občanskou záložnu a městskou radu o subvenci…“ Ostatně Národní politika již 16. července 1910 referuje: „A. F. K. Vršovice ukončil jarní footballovou saisonu. Maje vlastní hřiště, pěstuje nyní athletiku. Pro podzimní footballovou saisonu vyjednává s venkovskými mužstvy k zápasům na hřišti vršovickém, kromě pražských prvotřídních, takže místní sport. obecenstvo bude míti v podzimní saisoně příležitost býti přítomno zajímavým zápasům…“ Nadto Sport a hry již k březnové výhře nad SK Letná připojil doušku: „Hráno na hřišti vršovickém za přítomnosti více než 1000 osob.“ Dosti solidní návštěva na svou dobu a „druhotřídního“ soupeře…

Snímek z výstavby zázemí stadionu.

1912

V první polovině roku 1912 se klub konečně dočkal. Od léta se mohl začít zabydlovat trvale. Pravda, představy a cíle nemohly být nikterak přemrštěné - ale málo platné, DOMA JE DOMA!!! Mistrovské zápasy tam zelenobílí hráli již od zmíněného roku 1912, ale do konečné podoby bylo hřiště dobudováno a slavnostně otevřeno až o dva roky později.

Všeobecně se tvrdí, že pozemek ke stavbě vlastního hřiště získali zelenobílí až roku 1912. Jde pravděpodobně o mylnou interpretaci toho, k čemu došlo patrně i díky intervenci továrníka Jindřicha Waldese a Zdeňka Dannera, v té době už vlivného finančníka působícího ve vršovické Občanské záložně. Jindřich Waldes byl „světový král knoflíků“, zakladatel a majitel nedaleká továrny na stiskací knoflíky (v Praze se jim říkalo „patentky“) Waldes Kooh-i-noor, známý mecenáš a sběratel umění. Oba jmenovaní byli navíc velcí příznivci klubu po mnoho dalších let a pomohli Janu Brzybohatému získat pro klub pozemek k vybudování vlastního stálého hřiště.

Vyložme si to asi tak, že teprve tohoto roku bylo dosavadní sportoviště svěřeno do výlučné správy AFK a bylo zde zřízeno alespoň jakžtakž odpovídající klubové zázemí. Ovšem že by tu předtím nebylo zhola nic, se dá stěží uvěřit, domácí by se možná ještě uskromnili, ale hosté i sudí již nepochybně požadovali alespoň nezbytné minimum. Ostatně klub sám tehdy udává toliko na svém, kvůli povinnému mistrovství, vhodně upraveném hřišti, a upravovat se dá jen to, co existovalo již dříve, a tak ani tohoto roku asi nešlo o nějaké zásadní stěhování, k němuž dojde až mnohem později…

První domov AFK ležel v prohlubni svahu nad silnicí do Strašnic, dnešní Vršovickou třídou. S mírnou nadsázkou řečeno, jen co by kamenem dohodil od Waldesovy továrny, mezi dvojími vršovickými kasárnami. Ty horní stoji dodnes. Za první republiky patřily 28. pěšímu pluku, později sloužily různým složkám ministerstva vnitra, až posléze (to už v našich časech), se proměnily v současný Justiční areál. Zato z dolních kasáren, kdysi vozatajských, zbylo jediné nenápadné stavení, ztracené za hradbou paneláků.

První stabilní klubové sídlo bylo ve své nejstarší podobě velmi skromné a koneckonců takové zůstalo po celou svou existenci. Předešleme, že když se bude na prahu první světové války otevírat nové hřiště, stale v podstatě půjde o to staré, snad jen mírně rozšířené a doplněné o další sportoviště a také konečně obehnané stabilní, bytelnou a v neposlední řadě z komerčních důvodů i nepříliš průhlednou ohradou. Teď jsme ovšem v roce 1912 a dle Sportu a her na červencový meziměstský zápas Vršovic s Nuslemi přišlo na čtyři tisíce diváků - a třebaže cena vstupenek k stání byla 20 h. (50 h. pak sedačka), sotva tu cenu zaplatili všichni…

vozatajsky kasarna

Vozatajská kasárna ve Vršovicích.

1914

Léta více či méně provizorní sportoviště zelenobílých se konečně mělo stát důstojným domovem. Nejprve byl areál svěřen klubu, konečně obehnán bytelnou ohradou a počátkem léta přinesl Sport tuto zprávu: „Práce, spojené s výstavbou nového hřiště A.F.K. Vršovice pokročily značně daleko. Již tento týden musí se počít s úpravou vlastního hřiště, se stavbou verandy a kabin. Vršovice hodlají nové své hřiště otevřít na podzim zápasem s jedním z nejlepších českých mužstev.

Jak už bylo výše uvedeno, první klubové sídlo bylo velmi skromné a zůstane takové až do konce svých dnů. Kromě ochozů zde byla menší dřevěná bouda, která sloužila jako klubovna a šatna pro oba soupeře. Hrací ploše by slušelo pár metrů navíc do délky i šířky. Kapacita hlediště nikdy nepřekoná 6 000 míst! Kvalitu hřiště zdůrazňovalo oplocení, vybudované před novou sezónou v červnu roku 1914. Tehdy jen sedm klubů v Praze se mohlo chlubit takovým přepychem.

V Almanachu AFK Vršovice z roku 1925 je k budování stadionu uvedeno následující:

„V roce 1914 přikročeno k ohrazení nynějšího hřiště. Úpravu hrací plochy provedlo si členstvo samo. Bylo to naší radostí, když jsme mohli po večerech starému Klikarovi pomoci aspoň odvážeti hlínu vozíky po kolejnicích. A kdo odvážil se pracovati motykou, aniž by tomu byl zvyklý, mozoly odpykal svoji snahu. To vše dělali naši hoši s chutí a láskou, zvláště když pozorovali, jak jim práce pod rukama ubývá. S nedočkavostí pak čekali jsme slavnostního otevření hřiště zápasem s A. C. Spartou...“

Co bylo plánů na slavnostní zasvěcení vytouženého klubového stánku! Nakonec valnou většinou vzaly za své. Hřiště v Ďolíčku bylo sice nakonec definitivně otevřeno již v neděli 16. srpna 1914 (nikoli 19., jak bylo doposud uváděno), ale zdaleka ne tak okázale, jak se původně předpokládalo. Pro bujaré oslavy v těch dnech už vůbec nebyl vhodný čas ani nálada. To už zuřila 1. světová válka a z bojišť přicházely zprávy o prvních obětech…

V Národní politice ze dne 16. srpna 1914 je uvedena následující pozvánka:

VRŠOVICE OTEVÍRAJÍ NOVÉ HŔIŠTĚ

„Dnes v neděli otevírá se nové hřiště AFK Vršovice zápasem s A.C. Sparta. Obě mužstva odhodlala se uskutečniti přes vážný stav nynější doby tento zápas a to jen pro humanitární jeho účel ve prospěch rodin po narukovavších vojínech. Obě mužstva nastoupí sice v seslabeném sestavení, avšak výkonnost těchto bude vyrovnána, a jestliže mužstvo Sparty má za sebou krásný výsledek z obou turné, pak Vršovice mohou se pochlubiti krásnými úspěchy poslední sezóny, a lze tudíž očekávati zajímavý boj. Vstupné stanoveno velmi mírně, žádáme tudíž naše sportovní obecenstvo, by se tohoto zápasu zúčastnilo.“

České slovo k této významné události v historii vršovického klubu dne 16. srpna 1914 uvedlo:

„Otevření nového hřiště A. F. K. Vršovic stane se dnes odpoledne zápasem mužstva tohoto klubu s mužstvem A. C. Sparta. Nové hřiště A. F. K. Vršovic, které jsme včera prohlédli, je téměř na místě hřiště dřívějšího. Rozsáhlý pozemek obehnaný je dřevěnou ohradou, poskytuje dosti místa pro normální footballové hřiště, dosti prostorné hlediště, jež je na dvou stranách zvýšeno a místo, jež bude reservováno buď pro dvorce tennisové nebo různá cvičení athletická. Zastihli jsme dělníky a členy klubu v pilné práci, aby na dnešek vše, co je možno, bylo zřízeno. Není ovšem myslitelno, aby bylo ve stavu bezvadném. K tomuto zapotřebí hlavně peněz a kdo zná hospodářskou sílu našich menších klubů a ví vedle toho, jakého kapitálu vyžaduje stavba hřiště footballového, ten nemůže neuznat velikou práci, kterou klub vršovický, zvláště v poslední těžké době, vykonal. Přáli bychom klubu, aby veškeré jeho sportovní podniky v novém domově potkaly se s úspěchem a těšily se plné pozornosti obecenstva vršovického, tak jak toho plným právem zasluhují.“

I když bylo v minulosti opakovaně tvrzeno, že avizována Sparta do Vršovic nepřijela, není to pravdou, zápas se konal, jenže místo slavnostní exhibice bylo rozhodnuto o charitativní benefici. Vršovičtí sice rychle vedli 2:0, ale do poločasu Letenští vyrovnali a v druhém dějství utkaní otočili.

Jenže výsledek nebyl až tak důležitý jako fakt, že veškerý výtěžek nešel do klubové pokladny, ale na fond pro rodiny válečných odvedenců, především vdovy a sirotky, jichž valem přibývalo…

 

1917

V tomto roce dochází i k mezinárodnímu křtu Ďolíčku. Prvním „zahraničním“ soupeřem zelenobílých byl vídeňský Floridsdorfer AC, jenž tehdy patřil k absolutní špičce rakouského fotbalu. Vršovičtí s tímto silným rakouským soupeřem prohráli 1:4. I přes tuto prohru, zanechali zelenobílí zřejmě na Rakušany dobrý dojem a za tři týdny - dne 30. září -  přijel do Vršovic další vídeňský soupeř Simmeringer FC a i přes výhodu domácí škváry zelenobílí podlehli i druhému rakouskému soupeři, tentokrát 1:3. Zřejmě i zaslouženě, neboť jak bylo referováno „domácí útočili často, ale darmo…“

48

Momentka ze starého Ďolíčku z utkání

AFK Vršovice - Simmeringer FC 1:3 (30.9.1917).

Návštěva ve starém Ďolíčku během utkání

AFK Vršovice - Simmeringer FC 1:3 (30.9.1917).

Prostory pro V.I.P. návštěvníky v původním Ďolíčku při utkání s rakouským mužstvem Simmeringer FC (30.9.1917).

1919

V Ďolíčku je v té době neobyčejně živo. Kromě mužstev AFK Vršovice tu pravidelně prohánějí míč vojáci ze sousedních vozatajských kasáren a z 28. pěšího pluku, který má kasárna jen o pár kroků dál.

AFK Vršovice / 1920

Vršovičtí ve svém původním Ďolíčku před svou klubovou budovou.  Žel se nepodařilo identifikovat všechny borce. Stojí zleva: ???, gólman Hochmann, ???, Hallinger, Bernhard, Krejčí, Mašata, Kašpar A., Pazdera, ???, gólman Bělík.  Sedí zleva: ???, Kolář, Knížek, ???, ???, Wimmer, ???

23

Při veřejném cvičení u příležitosti půlstoletí trvání Sokola Vršovice v roce 1920, se mladí cvičenci jednoty utábořili na hrací ploše stadiónu AFK Vršovice. Vzadu jsou vidět vozatajská kasárna a budova Tesly Vršovice.

Momentka z utkání AFK Vršovice - Praha VII. z roku 1924. „Pražský“ Janda - postrach gólmanů, útočí na Bělíka.

AFK Vršovice / 1922

Kombinovaný tým z roku 1922 ve starém Ďolíčku. Stojí zleva: Žížala starší, Kučera, Flajšhans, gólman Šincl, Kafka, Neubauer, Matějíček, Hejzl a Hallinger V. Klečí zleva: Žížala mladší, Kohoutek, Matoušek a Ransdorf. V pozadí je vidět zvláštní podlouhlá dřevěná budova, v které byl v té době kuželník.

Z častých soubojů mezi pražskou elitou měly pro AFK Vršovice nejdramatičtější náboj zápasy se Spartou, zejména ty v Ďolíčku.

Volejbal na dorosteneckých slavnostech

v původním Ďolíčku v roce 1923.

Zápasy dorostenců při dorosteneckých slavnostech

v původním Ďolíčku v roce 1923.

AFK Vršovice / 1923

První garnitura zelenobílých v roce 1923 v původním Ďolíčku. Snímek dává alespoň částečnou představu o prostředí ve starém Ďolíčku. Před přízemní dřevěnou stavbou klubovny a šaten byla zvýšená terasa, odkud sledovali hru “vejboři“ a čestní hosté. Dnes takové vybavení budí úsměv, tehdy však představovalo standartní vybavení váženého domácího klubu.

1925

S profesionalismem k nám konečně přišla liga, po které mnozí už dlouho marně volali, a rokem 1925 byla vytvořena profesionální soutěž, která nesla název I. liga. Mezi prvními českými kluby, které se přihlásily do profesionálního tábora, byla také AFK Vršovice. Na seznamu prvních třinácti placených vršovických fotbalistů byli uvedeni v abecedním pořádku tito hráči: Karel Bejbl, Vladimír Bělík, Václav Hallinger, Oldřich Havlín, Jaromír Havrda, Jan Knížek, František Krejčí, Vladimír Mašata, Václav Pinc, Emil Tichay, Antonín Tomeš, Jan Vlček a Jan Wimmer.

První domácí „profesionální“ ligové utkání v Ďolíčku bylo sehráno 22. března a AFK Vršovice v něm porazil Nuselský SK 3:2. Autorem prvního ligového gólu zelenobílých byl Václav Halinger.

Momentka ze starého Ďolíčku z utkání

AFK Vršovice - Nuselský SK 3:2 (22.3.1925),

Wimmer střílí druhý gól zelenobílých!

AFK Vršovice - Slavie Praha 0:3 (22.11.1925).

AFK Vršovice / 1925

Vršovičtí ve starém Ďolíčku. Stojí zleva: Havrda, Wimmer, Krejčí, Havlín, Hochmann II a Bělík (zřejmě ve vlastním svetru). Na lavičce sedí zleva: Hallinger V., Mašat, Bejbl a Bureš. Na zemi zleva: Tichay, Tomeš a Knížek.

Vršovice s původním Ďolíčkem v roce 1926 (foceno z kopce Bohdalec) velké foto

V popředí dodnes užívaný silniční most, za ním vozatajská kasárna, dnes zbouraná. Vlevo továrna Waldes

- Koh-i-noor, nad stadionem kasárna 28. pluku a blok domů v dnešní ulici stejného jména.

1927

Původní Ďolíček zažil i legendární výpravu zelenobílých do Austrálie v roce 1927 a následné přejmenovaní klubu a změnu klubového znaku!

3. srpna přinesla Narodní politika pod titulkem „Název Bohemians zůstane“ tuto informaci: „Výbor klubu AFK Vršovice se rozhodl, aby název Bohemians, pod kterým Vršovice vystupovaly v Austrálii, byl na památku tohoto zájezdu klubu ponechán a současně do klub. znaku pojat obraz klokana, zvířete, které je pro australskou pevninu tak charakteristické.“

Fotbalové ústředí se zprvu k možné změně stavělo rezervovaně, nesouhlasné názory zazněly i z řad členů klubu. Rozhodla až jeho valná hromada na počátku roku 1928, která jméno opravdu vtělila do klubového názvu. Tak přišli na svět Bohemians AFK Vršovice. Brzy nato se změnil i klubový znak: zelenou pěticípou hvězdu v něm nahradila silueta klokana.

Nedlouho před odjezdem do Austrálie v roce 1927, sehráli vršovičtí ve starém Ďolíčku dne 20.2.1927 utkání s Kladnem, v kterém zvítězili 2:1. V levém horním rohu snímku je vidět budova kasáren 28. pěšího pluku.

Kapitán František Plánička vede v březnu 1927 národní mužstvo k přípravnému zápasu v Ďolíčku, ve kterém reprezentanti porazili Vršovické 2:1.

Klubový znak AFK Vršovice z roku 1920. Tento klubový znak používali vršovičtí až do památné a legendární výpravy do Austrálie v roce 1927.

Po návratu z úspěšného turné u protinožců už fotbalistům z Vršovic neřekl nikdo jinak než KLOKANI. Končí tak éra emblému zelené hvězdy AFK Vršovice a začíná období BOHEMIANS s klokanem ve znaku…

Originál permanentka do starého Ďolíčku z roku 1929.

1929

Ďolíček už nestačí zvyšujícímu se zájmu o Bohemians. K tomu Star po slavném vítězství nad Spartou 4:1 (25. 11.) mj. uvedl: „…hlavní proud diváků se nahrnul ke hřišti těsně před začátkem, takže pokladny nestačily, nespokojeni diváci porazili boudu a proudem se vhrnuli do hřiště. Ještě nikdy nebylo při ligovém matchi tolik „volňásků“, jako tentokrát…“ Události kolem mače se Spartou nebyly prvním ani posledním náznakem, že Ďolíček už nestačí rostoucímu zájmu pražské fotbalové veřejnosti. Dny Ďolíčku se pomalu, ale jistě naplňovaly. Milovaný klubový stánek už prostě začínal být Bohemians malý…

Klokani a jejich fanoušci v roce klubových pětadvacetin (1930) před klubovnou v Ďolíčku. V první řadě sedí zcela vlevo Jan Wimmer a Václav Hallinger, sedmý je Jan Honejsek a osmý Káša Bejbl.

1931

Původní Ďolíček už očividně dosluhuje a tak se v údolí pod vršovickou radnicí na břehu Botiče začíná budovat nový stadion odpovídající potřebám měnících se fotbalových časů. K jeho otevření má dojít na jaře následujícího roku…

 

1932

Nová sezóna 1932 byla ve starém Ďolíčku otevřena vysokou výhrou 5:0 nad Unionem Žižkov, stále jedním z nejlepších amatérských týmů. Toto přípravné utkání bylo zároveň poslední vystoupení prvního týmu zelenobílých na hřišti, které bylo po dlouhých dvacet let domovem klubu!!!

Klokani v tomto roce definitivně opouštějí starý dobrý Ďolíček a stěhující se jen o pár ulic dál do svého nového domova, na DANNERŮV STADION BOHEMIANS, který bude slavnostně otevřen na Velikonoce dne 27. března 1932…

Školní rota ve starém Ďolíčku (25.1.1933). Vlevo je vidět bílý domek správce hřiště.

Vojáci pózují na hřišti původního Ďolíčku. V pozadí je vidět dřevěná stavba klubovny a šaten a část tribuny.

Vojáci cvičící na hřišti původního Ďolíčku.

Původní Ďolíček po roce 1932

V původním Ďolíčku se po odstěhování klokanů na nový stadion k Botiči, usadil amatérský firemní klub A.F.K. Waldes, jehož majitelem nebyl nikdo jiný než Jindřich Waldes - jak už víme, velký fanoušek a podporovatel Bohemky! Tým A.F.K. Waldes byl malý, ale čilý klub, založený v roce 1933 a po celou svou existenci úzce spolupracoval s Bohemkou. AFK Waldes byl během komunistické reorganizace tělovýchovy začleněn do TJ Spartak Kohinoor, v podstatě tím zaniká a tím je zpečetěn i osud původního Ďolíčku. V padesátých letech 20. století muselo sportoviště ustoupit další výstavbě, kdy na jeho místě se postupně rozrůstá výstavba nových Vršovic…

Dnes se na místě původního Ďolíčku nachází budovy bývalého Telecomu a Ministerstva životního prostředí a středem někdejší hrací plochy dnes vede pozdější pokračování Kodaňské ulice a napojuje se tu na ni ulice Kavkazská.

Poznámka: pro svůj židovský původ skončil Jindřich Waldes po vpádu nacistů do naší země v koncentračním táboře. Jeho rodina, která včas emigrovala do Spojených států, ho odtamtud roku 1941 vykoupila, ale on cestou do USA zemřel na Kubě.

Mapka VRŠOVIC z roku 1936, na které jsou zachyceny oba stadióny BOHEMIANS, tj. původní i nový ĎOLÍČEK!!!

velké foto

Hráči A.F.K. Waldes u starého Ďolíčku v roce 1944. Zleva: František Žák, Josef Štěpán, Oldřich Šťastný, Václav Jež, správce hřiště pan Duchoň a Ladislav Jež.

Zde je správce hřiště pan Duchoň se svou ženou před svým domkem ve starém Ďolíčku v roce 1945.

V souvislosti se správcem hřiště, panem Duchoňem, zasáhla původní Ďolíček jedna smutná a tragická událost! To, co se tenkrát v květnu roku 1945 přesně stalo, nám popsal v Československém sportu ze dne 5. 5. 1984, pamětník Vlastimil Styblík…

 

Z květnové historie slavného vršovického Dolíčku

Výstřel v oáze klidu

Populární vršovický Dolíček byl původně zcela jinde, než si dnešní fotbaloví fanouškové myslí. Hřiště leželo za Waldesovou továrnou, uprostřed travnatých plání. Už před první světovou válkou se tam proháněli hráči našich nejlepších klubů. Odtud se Vršovičtí vydali v roce 1927 na slavný zájezd do Austrálie, díky kterému dodnes nesou hrdě jméno Bohemians a důvěrnou přezdívku klokani. Když se pak v roce 1932 zelenobílí přestěhovali k Botiči na nový stadion, zdědil staré hřiště v Dolíčku klub AFK Waldes.

Chodil jsem tam za války, když jsem hrál v silném a uznávaném dorostu tohoto dělnického klubu. Hrávali jsme v neděli dopoledne a chodily se na nás dívat stovky diváků, protože jsme byli opravdu dobří a protože jiné zábavy za války mnoho nebylo. V celém areálu hřiště dosud bylo vše tak, jak to slavný ligový klub opustil. Vedle zastřešené dřevěné tribunky s kantýnou se krčilo chudičké stavení, které zřejmě kdysi stavěl zedník samouk. Tam bydlel a skromně žil správce hřiště se svou ženou, oba už značně staří.

Jak dovedl jen s konví nalajnovat hřiště správce Duchoň, to snad neuměl nikdo na světě. Lajny byly výrazně bílé, fantasticky rovné a všude stejně široké, nikde se neroztékaly do stran. Byly pýchou pana Duchoně, ale i my, hráči jsme byli na naše hřiště s inženýrskými lajnami hrdi. Vedle okénka kantýny byla za sklem fotografie zachycující pana Duchoně, jak vyrábí exportní lajny u tribuny s nápisem Dannerův stadion Bohemians. Pan Duchoň totiž nejprve přešel s Bohemians na nový stadión, kde měl moderní bydlení a jiné výhody, ale zakrátko se vrátil do své chaloupky na starém hřišti a odmítl všechny nabídky Bohemians, kteří také oceňovali jeho mistrovské lajnování.

Světem hřměla válka a Evropa se otřásala v základech. Vedle fotografie pana Duchoně se objevila vyhláška upozorňující na postihy klubu, nebude-li se před utkáním a po něm na hřišti náležitě zdravit árijským pozdravem. Když pak už Rudá armáda osvobozovala česká města jedno po druhém, lidé se nesměli shromažďovat a fotbalové zápasy byly vůbec zakázány. I na hřišti v Dolíčku bylo nezvykle pusto.

A pak přišel slavný 5. květen 1945. Lidé vyvěšovali československé vlajky a strhávali německé nápisy, pražský rozhlas volal o pomoc. Pražský lid povstal. Z rádia vše slyšel i správce Duchoň. Uvědomil si, že je sobota a že situace vypadá velice nadějně, a tak usoudil, že už druhý den - v neděli - by se mohla v osvobozené vlasti slavnostně zahájit nová fotbalová sezóna. Ale on nemá nalajnováno! Dal se do práce. Hřiště, obehnané vysokou ohradou a ležící v dolíčku stranou od všech domů, se jevilo jako oáza klidu. Z dálky však bylo na část hřiště vidět z nejvyššího patra kasáren. Pan Duchoň nemohl tušit, že si jej kukátkem na hlavni dalekonosné pušky přibližuje nacistický ostřelovač a že se tomuto nadčlověku bude starý, šedivý, těžce chodící muž s konví vápenného roztoku v ruce a s fajíčičkou v ústech zdát příliš nebezpečný. Třeskl výstřel a pan Duchoň se složil mezi brankou a rohovým praporkem. Konev mu vypadla z ruky a poprvé se jeho lajna rozlila do stran.

Paní Duchoňová smrt svého muže nepřežila - byli společně pochováni v jásající osvobozené Praze. U samé lajny za trestným územím byl postaven nízký kříž se jménem správce.

Dnes už původní vršovický Dolíček neexistuje, hlína a škvára skropená potem slavných internacionálů i krví pana Duchoně je rozptýlena a skryta pod novou zástavbou a komunikacemi, ale my, kteří jsme tam hrávali, nezapomínáme. I pan Duchoň padl za svobodu naší vlasti. A i jeho smrt nás všechny nabádá k bdělosti.

26

Domek správce hřiště na bývalém hřišti AFK Vršovice. Dle moderní zástavby v pozadí je zřejmé, že v době focení se v okolí stadionu naplno rozbíhá nová výstavba. Jedná se tak zřejmě o „poslední dny“ starého Ďolíčku a domku samotného.

Závěrem…

 

V místě původního Ďolíčku vydrželi AFK Vršovice přibližně dvacet let a zažili tu jak prohry, tak i slavná vítězství a v neposlední řadě i slavný zájezd do Austrálie v roce 1927.

Původní hřiště AFK Vršovice bylo položeno západo-východně, zhruba rovnoběžně s dnešní Vršovickou třídou. Vstupní brána dovnitř ohrazení byla v severozápadním rohu. Procházka podél „horní“ postranní čary by nás uprostřed hřiště přivedla k dřevěné klubovně s verandou, z níž sledovali zápasy členové výboru a čestní hosté, a s kabinami. Ta napravo patřila hostům, nalevo se oblékali do dresů zelenobílí borci. Na úrovni druhé branky stál domek, v kterém správce skladoval své potřeby k údržbě. Mimochodem, Ďolíček byl tehdy pověstný nesrovnatelně přesným a jako podle pravítka rovným a pravoúhlým, přímo „tenisovým“ lajnováním. K výbavě hřiště časem patřilo i pískové doskočiště a legendární kuželník. A protože AFK Vršovice tvořila už od prvopočátků klubu báječná parta, žil Ďolíček naplno i ve dnech, kdy fotbalisté zrovna nehráli nebo netrénovali. Tehdy se z něj do dáli až do stmívání rozlehal i třesk sražených kuželek.

Od mírně zvednutých náspů hlediště byla hrací plocha oddělena pouze dřevěným „klandrem“. Prkenná ohrada to všechno obtáčela ze tří stran. Pouze jižní podélnou vroubil jen nízký plot, který odděloval stánek AFK od hřišť na volejbal. Ta dal v jeho sousedství Jindřich Waldes zřídit pro své zaměstnance. Hrával se tam také tenis.

Starý Ďolíček se stal pevností, kterou nebylo snadné dobýt. Hřiště bylo menší než u většiny nejčastějších soupeřů zelenobílých a především užší. Moc se tam nedokázaly prosadit ani týmy z pověstného „českého trianglu“, obě „S“ a Viktoria Žižkov, ačkoli jinak ve dvacátých letech minulého století rozdávaly parádní góly po celé evropské pevnině.

S úspěchy rostla vršovickým borcům křidla. Začali věřit, že na jejich skromném „valu“ na ně nikdo nemá. A to stále silnější přesvědčení položilo základy tajemné magii Ďolíčku. Věhlas předměstského hřiště a jeho na vlastní půdě tak těžko porazitelného mužstva letěl metropolí a dál celou zemi…

V hledišti Ďolíčku už se při významných mačích dávno nescházeli pouze roduvěrní Vršovičáci. V očekávání dramatických bitev, které jen málokdy zklamalo, si tam dávalo dostaveníčko celá fotbalová Praha. A jak přibývalo triumfů zelenobílých, rostly i návštěvy v Ďolíčku. Úředně byla kapacita jeho hlediště stanovena na 6 000 návštěvníků. Byly zápasy, kdy se jich tam vměstnalo o tisíc, o dva víc. To už pak šlo nejenom o sváteční oblečení a obuv, ale mnohdy také o zdraví.

Zkrátka: čím víc Vršovičtí, potažmo Bohemians, dotírali na zprvu nedotknutelné pozice elity, čím srdnatěji šturmovali české fotbalové nebe, tím rychleji se nutně blížilo jejich loučení s tolik milovaným Ďolíčkem! Debaty fotbalových kuloárů, že staré dobré hřiště už nestačí potřebám klubu, se přenesly také na stránky novin; tu a tam i do jejich titulků. Jenže co s tím? Zvětšit hrací plochu, rozšířit hlediště? Vlastně nebylo kam, třebaže se roku 1914 v Českem slově psalo, že pozemek „poskytuje dosti místa pro normální footballové hřiště, dosti prostorné hlediště, jež je na dvou stranách zvýšeno a místo, jež bude reservováno buď pro dvorce tennisové nebo různá cvičení athletická…“

Každá číše jednou přeteče, každé ucho se jednou utrhne. Bodem zlomu v historii starého Ďolíčku se stalo utkání se Spartou v roce 1930. Ochozy už byly nabité k prasknutí, před branou se tlačily stovky dalších fotbalových nadšenců, a stale sem proudili noví a noví. Chudáci pořadatelé se ztratili v nepřehledném davu, na pokyny policejní asistence už nikdo nedbal. Ti venku vzali bránu útokem. Boudu, ve které se prodávaly vstupenky, převrátili a odvalili stranou. Na několika místech povolila i bariéra a zmatení, šokovaní diváci pobíhali po hrací ploše. Jen zázrakem se tehdy nikomu nic vážného nepřihodilo.

To už bylo opravdu na pováženou! Bylo nezbytné hledat radikální řešení. A nejprve tedy najít člověka, který by to břímě vzal na sebe a unesl je… ale to už je jiný příběh!

Na leteckém snímku z roku 1945 je stále ještě zřetelně patrné někdejší hřiště zelenobílých se stavbami na jeho severní straně a dalšími sportovišti podél jižní postranní čáry.

Na závěr několik řádků, v kterých dojímavě zavzpomínal Káša Bejbl - kapitán a legenda vršovického klubu, na původní Ďolíček. Článek s názvem „Kapitán Bejbl o významu Dannerova stadionu pro hráče Bohemians“, vyšel na jaře roku 1932 Českém slově:

 

V povalečné éře československého fotbalu nebylo snad hřiště, které by bylo svědkem tak dramatických bojů, jako pravě vršovický „Ďolíček“. Třikrát se zde rozhodovalo o mistru ligy, několikrát o sestupujícím klubu a jedenkrát bojovali jsme se Spartou o svou existenci, Sparta pak o postup do Středoevropského poháru. Tento zapas [nepochybně jde o duel z června 1928] považuji za nejdramatičtější z celé historie „Ďolíčku“. Šťastná branka Knížkova zachránila nám I. ligu a přinesla dokonce skvělé umístění v ligové tabulce. Od těch dob datuje se největší popularita „Ďolíčku“. Řada úspěšných zápasů se Spartou a s Viktorií zvýšila ještě obavy z tohoto hřiště, nám pak přinesla přezdívku štiky ligy. Není možno nevzpomenout na mnoho krásných chvil, které jsme na tomto hřišti prožili. Snad chudičký vzhled a výprava tohoto plácku byly příčinou, že jsme všichni měli jej tak rádi. Zde nebylo rozdílu mezi hráči, zde nebylo šarží, a proto se zde tolik dařilo kamarádství. Je samozřejmé, že v těchto poměrech rostla naše sportovní výkonnost a popularita, a to bylo příčinou zániku slávy tolik oblíbeného i obávaného hřiště…“

Poslední věta působí na první pohled jako nesmyslný protimluv. My už však víme, že kapitán měl svatou pravdu. Stávající stadion zkratka přestával být vyhovujícím. Ale nechme pokračovat kapitána…

Bylo nutné hledat hřiště, odpovídající moderním požadavkům. U mužů rázu komerčního rady Dannera a rady Bureše není nikdy daleko k realizování myšlenky, a tak během několika měsíců vyrostl v Praze nový stadion, jenž i nám hráčům přinesl nové naděje. Otevřením Dannerova stadionu uzavřena byla historie pověstného „Ďolíčku“. Co si od nového stadionu slibuji? Jsem optimista, a proto mohu říci, že mnoho. Předně se zvýši návštěva tréningu! Moderně vybavené kabiny a sprchy přiblíží hráčům tréning, takže nebude se již zdát mnohým tak nepříjemným. A to znamená mnoho! Zvýšená režie klubu bude pobídkou pro klubové vedení, aby mužstvo bylo dobře a včas doplňováno, stejně i program klubu bude náležitě zpestřen. Jsem přesvědčen, že nový stadion přinese větší návštěvy a tím i zlepšení hráčských požitků. Hráči jsou si vědomi, že je nyní naši mravní povinností postarat se o brzké zpopularizovaní Dannerova stadionu dobrými a poctivými výkony a zaručit sobě i Bohemians přízeň širšího fotbalového publika.“

Sláva původního Ďolíčku nezanikla ani tenkrát, ani později. Trvá podnes, legenda o malém a úzkém hřišti, na kterém ani sebevětší favorit nikdy neměl předem nic jistého, je přece stale živá!!!!

Několik zajímavých informací z historie “hřišť“ ve Vršovicích

• Jedním z historických “mýtů“ je, že Vršovičtí měli »domácí« hřiště na tzv. Šifneráku. Vršovičtí zde sice určitě spoustukrát hráli, ale nikdy tam nebyli doma...

• Karel Výrut ve své knize “Kapitoly z pražské historie“ (2001), k vršovickému fotbalu uvedl následující: »Základ vršovickému fotbalu položil SK Vršovice založený v roce 1900. Jeho historie svědčí o tom, že ne vždy měli fotbalisté na růžích ustláno. Průkopníky pronásledovalo nepochopení okolí, rodičů i učitelů, avšak nejvíce je tížilo marné vyhledávání plácku, na alespoň trochu regulérní kopanou. Hráli na polích, v parcích, nepohrdli ani smetištěm u nádraží, až se nakonec ocitli NA BOHDALCI. Tam se hrálo tak blízko dráhy, že míč často skončil na kolejišti. Netrvalo dlouho a Vršovičtí měřili síly se soupeři, k nimž patřili například SK Malostranský, Modrá hvězda Vinohrady či SK Libeň. Už tehdy tvořil vršovický dres zelený pás na bílé košili. Vítězství, ale i prohra se zapíjely v hospodě “U Bohatů“. Z původního SK vznikly později další fotbalové kluby.«

Ano, právě BOHDALEC se určitě dá pokládat za »HŘIŠTĚ VRŠOVICKÉ« o němž jsou v tisku mnohé zmínky již od roku 1902 a to i v éře počátků A.F.K. , př.: »…zvalo se do Vršovic z 10. března 1906: Zítra hraje v ¼ na 4 S.K. „Olymp“ II. s A.F.K. Vršovice II. na hřišti Vršovickém… « nebo »…zvalo se do Vršovic z 1. září 1906: S.K. „Slavoj“ (Vršovice) hraje v neděli 2. t. m. o půl čtvrté odpoledne s A.F.K. Vršovice II. (na hřišti těchto)…«

• Pod pojmem hřiště si nelze představit stadion, jen relativně rovný pozemek, na němž se dala vymezit hrací plocha a postavit alespoň přenosné branky...ovšem termín POLE je nesmysl…asi si nedokážeme představit libovolnou pěstovanou plodinu, aby tam jakýkoli sedlák kdykoli v roce pustil fotbalisti...leda snad na strniště, ale tak pouštět draky - TAM se zasejc football hrát nedal! Zcela jednoznačně muselo jít o LOUKU, možná i několik LUK, neb sedlák Vácha, měl kolem Botiče pozemků jako řádný kulak...a na těch se po posečení hrát dá, a k velké devastaci nedojde, tedy je-li všeho s mírou… :)

• Dle denního tisku již od roku 1909 výbor klubu děkuje radním ZA VSTŘÍCNOST A OCHOTU při opatření hřiště! Jasně, je to mediální vyjádření, u piva si mohli říkat, to je dost, že si tu ti nádivové rozhoupali, ale asi oni nádivové docela dobře věděli proč jsou zdrženliví, protože sotva čutálisti dostali k užívání pozemek, už zase A.F.K. chtěli po radnici subvence na jeho úpravu, atd., [a dají-li A.F.K., bude hned chtít i SK, Slavoj, Sokol a další spolky...], ale to tehdy u nikoho nikdy neplatily »radnice«, ale mecenáši (dnes slující sponzoři), jehož A.F.K. sehnali až v Dannerovi a jeho Občanské záložně, popřípadě ještě dříve ve Waldesovi, kdo stál asi primárně za tím, že prostor STARÉHO DOLÍČKU byl ve své době zaslíben sportu, ale sportoviště zde neměli zdaleka jen A.F.K. a s pravděpodobností hraničící s jistotou šlo jen o zápůjčku... Teprve tu si klub (a určitě také jeho členové věděli proč) prosadili HRAZENÉ HŘIŠTĚ, což je avizováno např. již 20. června 1914: »Na podzimní saisonu činí klub mimořadné přípravy, neboť počátkem saisony otevřeno bude nové ohražené hřiště footballové a s athletickou závodní drahou.« Dnes se už neví, jak to s tou athletickou drahou dopadlo...

• Je třeba ještě zmínit zcela jiné vršovické hřiště, kde A.F.K. Vršovice hráli zhruba od léta 1909 do roku 1912, ono na něž si Jan Honejsek v Almanachu stěžuje, že nebylo rovné... v reportech je o tom několik zmínek, ale určitě to nebylo nic zcela mimořádného…například Viktorka Žižkov otevírá roku 1909 na Ohradě nové hřiště, kdy zde hostí mj. i Slavii, ale když tu o měsíc později hrají A.F.K. můžeme se dočíst (po 0:2 prohraném prvním poločase): » v druhé půli Vršovičtí hrající s výhodou mírného svahu jsou stále v útoku, než dobrá hra zadáků domácích vše odvrací… «

Původní stadion AFK Vršovice oslavil v roce 2014 kulaté jubileum,

kdy uplynulo 100 let od otevření původního Ďolíčku!

V neděli dne 16. srpna 1914 vyběhli hráči AFK Vršovice k prvnímu zápasu na svém nově dobudovaném stadionu v Ďolíčku. Ke stoletému výročí věnoval klub ve spolupráci s DFB vzpomínku tomuto místu.

Jak už bylo uvedeno, původní stadion se nalézal v prostoru, kde se nyní kříží ulice Kodaňská a Kavkazská a na jeho místě stojí budova bývalé telefonní ústředny a areál Ministerstva životního prostředí. Pomyslný středový kruh se nacházel v místě dnešní autobusové zastávky Kavkazská a právě na tomto místě byla odhalena pamětní deska, připomínající unikátnost tohoto místa všem kolemjdoucím.

V den výročí se u příležitosti uctění pro klokany památného místa shromáždilo několik desítek fanoušků a funkcionáři klubu. I přes obtíže způsobené probíhající rekonstrukcí komunikace v místě tak byla účast hojná. Na místě bylo předneseno pár informací o historii původního Ďolíčku a svými vzpomínkami přispěl i pan Václav Jež, který je ve svém požehnaném věku živoucí studnicí informací z dávné historie klubu a jedním z posledních pamětníků toho, jak to v původním Ďolíčku chodilo.

Toto setkání ukázalo soudržnosti fanoušků Bohemky a jejich úcty k tradicím a historii Bohemky i Vršovic.

Na tomto místě se nalézal střed hřiště původního stadionu v Ďolíčku,

působiště AFK Vršovice - legendárních Bohemians.

První zápas zde fotbalisté odehráli 19. 8. 1914

(poznámka autora tohoto článku: správně mělo být 16. 8. 1914!)

Ke 100. výročí věnuje Družstvo fanoušků Bohemians a Bohemians Praha 1905 a.s.“

velké foto

 

ZPĚT

ÚVODNÍ STRÁNKA